Georgina Kincaidová
vyměnila svůj život a duši za nesmrtelnost, a plní teď povolání sukuby v
Seattlu. Vždy se bránila jakémukoli milostnému sblížení se smrtelníky
(kromě "pracovních" vztahů), protože by jim mohla vysát jejich životní
sílu a zkrátit jim tak život. Jenže pak se objevil spisovatel Seth.
Georgina
se Sethem chodí, ale nemůže mu dát ani hloupý polibek, aniž by mu
ublížila, a proto se jejich vztah odehrává bez jakéhokoli fyzického
kontaktu. Seth ví o Georginině sukubí podstatě, ale oba je ničí vědomí,
že má Georgina pravidelně sex s cizími muži, a se Sethem ho mít nemůže.
Aby
toho nebylo málo, do Seattlu je převelen Georginin starý známý, inkubus
Bastien, se kterým má dlouhou společnou minulost. Bastien má za úkol
svést a potopit Danu Daileyovou, konzervativní moderátorku talk show, a
očekává, že mu Georgina pomůže. Jako za starých časů…
Je
možné, že někdo ze čtenářů - stejně jako já - ani po druhém díle zcela
nepochopil, jak to vlastně autorka myslí s tím vysáváním životní
energie. Chvílemi to popisuje takovým způsobem, že mám pocit, jako by po
jediném polibku od sukuby mohl člověk zemřít. Pak ale v knize narazím
na Georginin lov, kdy má sex s nějakým mužem a dotyčný přežije, jen je
náhle unavený. Názory na to, jak to vlastně je, se různí, což krásně
dokazuje, že když člověk nechápe, nastartuje fantazii a nějak si to
přetvoří.
Oproti prvnímu dílu je v této knize jasně patrná
absence téměř jakékoli akce. Hlavní myšlenka se točí hlavně kolem vztahu
- nevztahu Georginy se Sethem a jakákoli další zápletka je tam spíše
jen tak mimochodem, aby se neřeklo. Co se týče Setha, ve druhém díle
zřejmě prochází jakousi nepatrnou proměnou. Není nijak výrazná, ale ty z
nás, kteří si nesmělého spisovatele oblíbili, určitě upoutá. Sethova
povaha je totiž popisována trochu zmateně, až někdy člověk neví, jestli
Seth trpí poruchou osobnosti, nebo se nám autorka snaží přiblížit těžkou
situaci jeho soužití se sukubou.
Georgina na druhé straně
nezklamala, stále je to sarkastická postava s charakteristickým humorem a
drzými průpovídkami. Vzhledem ke skutečnosti, že nám příběh vypráví ona
sama, nejsme ochuzeni ani o její myšlenky a během se čtení se může
snadno stát, že se čtenář alespoň usměje pod vousy.
Richelle Mead píše Na vrcholu
svým typickým chytlavým stylem, díky němuž ji člověk rychle přečte i
navzdory nedostatku akce. Kniha neurazí nikoho, kdo má rád Richelle
Mead, paranormální postavy a není přehnaně náročný.
Tato recenze byla napsána pro web fantasya.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat